První adventní neděle je za námi, zkouškové se úspěšně blíží, a já jako vždycky sedím v knihovně a snažím se do sebe nacpat aspoň trochu četby. A posílám sem jeden nástřel úvah, které ke mně dnes přišly, když jsem poslouchala na přednášce.

Taková přednáška o venkově českých zemí sice není vůbec špatná, ale občas, když má člověk pocit, že usne, tak se mu při čtení nečitelné raně novověké kurzívy dostávají do hlavy zajímavé myšlenky, zpravidla diametrálně odlišné od toho, co se právě probírá. Včera jsem po mši dost přemýšlela o Bohu. To dělám velice často. Ale říkám si…je to k něčemu? Měla bych o Něm tak moc přemýšlet? Zvlášť, když Mu pokaždé ještě o to míň rozumím?

 

Ono totiž není vůbec jednoduché, přemýšlet o Bohu. Ono to je…co to vlastně je? Jak se přemýšlí o Bohu, když je to někdo, koho nemůžeme svými myšlenkami ani obsáhnout? Přemýšlet o Bohu může být dost přínosné, člověk si toho mnoho uvědomí, ale taky zavádějící – nezapomínejme, že jsme pořád „jenom lidi,“ a jakkoli se nám naše myšlenky nebo domněnky mohou zdát přesvědčivé, buď postihují Božskou podstatu jen zčásti, nebo vůbec. Spousta lidských tvrzení, věcí, které jsme si o Bohu nějakým způsobem vydedukovali, byla podnětná a rozšiřující lidské povědomí o Bohu – v tomhle ohledu excelují hlavně první církevní otcové nebo třeba Tomáš Akvinský – ale stejné, ne-li větší množství by bylo nejlepší zapomenout…Holt, každý se někdy plete.

 

Tím nechci nikoho od přemýšlení o Bohu odradit, naopak – je to cesta prospěšná a pro naše poznání vlastně nutná, a kromě toho, přes omyly se nejlíp učí. A vybudujete si k Bohu bližší vztah. Jenže aby Ho někdo reálně poznal…na to nelze přemýšlet jen O NĚM. To se pořád držíte vně té slupky. Daleko bližší a důvěrnější je myslet v Bohu, skrze Něj. Požádat Ho, aby nám dovolil sám do Sebe vstoupit, aby nám pomohl Se poznat alespoň v té jedné oblasti, v níž se pohybujeme, a aspoň tak omezeným způsobem, jak jsme schopni pojmout. Myslet v Bohu…nevím vlastně, jestli jsem to někdy zažila. Co to vůbec znamená? Je myšlení v Bohu, když mi vnitřní hlas napoví, abych se vyhnula té hádce? Nebo když vidím maminku s kočárkem v tramvaji, a nabídnu se, že jí s ním pomůžu? Nebo se to vztahuje jen na ty teoretické otázky – co když Augustin nebo Řehoř nemysleli 
o Bohu, ale v Bohu? Myslel jste někdo někdy v Bohu? Určitě ano. Možná je to nevědomé. Jen víme, že to, co je v naší hlavě, 
je správné. Nemusí to ani vycházet z nějakých našich logických úvah. Prostě nad něčím přemýšlíme…a víme. Domnívám se, 
že rozhodujícím faktorem je v tomhle případě ta jistota.

 

O kolik výraznější, o kolik důvěrnější pak musí být ten důvěrný vztah s Bohem. Ten už ale nejde zakládat jen na smyslovém, případně rozumovém vnímání. Pro něj existuje jen to nejhlubší a nejpevnější opodstatnění – a to je cit. Cit, pocit, počitek. Jaké 
to je, když v sobě člověk cítí příjemné emoce? Jaké to je být naplněn radostí, překvapením, vděčností a nekonečnou láskou? Specifické. Příjemné. Nepopsatelné. A tak nějak se domnívám, že vypadá ten nejintimnější vztah člověka k Bohu. Tady už není potřeba přemýšlet o Něm. Ani myšlení v Něm nedokáže poskytnout tak pevné spojení mezi oběma stranami jako to, když Pána cítím. Ten nejvyšší stav blaženosti, pocit, který je aspoň pro mě strašně těžké zažít. Může být ve velkých věcech, ale také v těch úplně nepatrných. Jenom když svítí slunce. Když se podívám do vody. Když jdu kolem kostela. Zaplaví mě tak příjemný pocit, 
že to nejsem schopná vyslovit. Může to cítit každý? Samozřejmě. Je to moje dílo? Je to díky mé zručnosti, že se cítím blíž
u Boha, když třeba zpívám? Když mám radost z hotového obrázku? Nikoli. I když je to zdánlivě moje ruka, co kreslí, moje hlasivky, co zpívají, někdy se můžu snažit, jak chci, a stejně mi to nejde. Nejsem to já sama. Tvořím, ale s Boží pomocí.

                

V čem je tedy rozdíl, jak myslet, aby člověk k sobě nechal Boha proniknout? To záleží na tom, jak moc se rozhodne být spoután rozumem. Pokud chcete Boha racionálně poznat, přemýšlejte o Něm. Nikdy ale nepoznáte všechno. Když myslíte v Něm, povede se vám Boží blízkost daleko více vložit do každodenního života. Ale pro absolutní spojení s Bohem je největším požehnáním cítit Jeho přítomnost, nechat se jí unášet. Vědět, že tu je, ale ne jen rozumem. To, co se zprvu jeví jako neuskutečnitelné, se brzy pozvolna změkčí. Nechme Boha ve své blízkosti. On s námi chce být, jen ho nevnímáte. Pokusme se 
o to. Zvlášť teď, když se blíží Vánoce (bude to lepší i pro naše nervy z předvánočních honiček).

 

Zkusme si to. A buďme s Bohem.